Pocházím, žiji a funguji v Ústí nad Labem, městě architektonicky nadmíru specifickém a stále nepochopeném.

Publikované texty:

• Ústí má 658 ulic
• Nejslepější ulice ve městě
• Klíše není prvorepublikovým satelitem
• Ústecké dvorky
• Když sníš o záři světel
• Od veřejných záchodků k výtvarnému artefaktu

Architekt a spoluzakladatel kulturního spolku Veřejný sál Hraničář v Ústí nad Labem.

Pocházím, žiji a funguji v Ústí nad Labem, městě architektonicky nadmíru specifickém a stále nepochopeném. Vědom si jeho pro mnohé neviděných kvalit se již od svých studií snažím (nejen) obyvatelům města otevírat oči.Taková činnost, jak jsem pochopil, vyžaduje jak obvyklé postupy (přednášky apod.), tak ty méně tradiční. Řadu z nich jsem pochytil během mé stáže v berlínském studiu Raumlabor Berlin. To se specializuje na participativní a umělecké projekty pracující přímo s místními komunitami. Tento alternativní přístup na pomezí umění a architektury ve spojení s názornými procházkami přímo v terénu města postupně dává dohromady náhodné kolemjdoucí s dalšími obyvateli, aktivnějšími v zájmu o své okolí a prostředí.Všechny tyto aktivity mě, společně s mými kolegy, pak vedly k otevření Veřejného sálu Hraničář, kde vše dále rozvíjíme vlastním kulturním, výstavním a popularizačním programem s detailněji zaměřenými tématy, která se vždy týkají místa a regionu, v němž žijeme. To mě pak ostatně dovedlo i ke spolupráci s některými místními samosprávami (činnost v poradní komisi Rady města Ústí nad Labem a později v pracovní skupině městského architekta v Mostě).Architekturu jsem vystudoval na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci.

• Chevron First

Ústí má šest set padesát osm ulic

Jakoby… Asi se hned na začátku sluší přiznat, že to není úplně pravdou. Jenže ony i parky, ty s názvem, jsou brány na jedné hromadě s ulicemi a cestami. Těmi s názvem. A těch veřejných prostranství s názvem je v Ústí prostě šest set padesát osm. Teda ne všechna jsou přímo v Ústí, jenže kolem města je řada vesnic, které jsou papírově taky Ústím. A to vše je prostě v téhle lži pravdou.Já vždy, když čtu román, který se drží přesného popisu míst, kde se jeho děj odehrává, trávím velkou část četby v mapách, kde si ona místa a jejich okolí prohlížím. Až tím někdy strávím tolik času, že na knihu samotnou na chvíli zapomenu. Je to tím nutkáním spojit si příběh a postavy s něčím vizuálně konkrétním, to samotné místo tak často prozradí mnohem víc, než desítky slov. Čistá zvědavost. Ostatně kdybych vám vyprávěl příběh, který se stal v Ústí na rohu ulic Příčná a Haltonská, mapě v ruce také neodoláte. Klidně si je v klidu najděte, já ten příběh stejně nepovím.Povím vám ale, co jsou to vantroky. Totiž ve Starých Předlicích, podél potoka, který nevidíte, najdete ulici Na Vantrokách. Ten potok je tam zbytečně skrytý pod betonovými panely. Podstatné ale je, že tam je. A kde je potok, tam dost často býval mlýn. A vantrok, z německého Wandtrog, tedy „nástěnné koryto“, je dřevěné koryto přiléhající ke stěně mlýna, které přivádí vodu na mlýnské kolo. Hm? Hm?Názvy ulic v sobě často ukrývají jednoduché faktické popisy, jak ulice vypadá nebo kde se nachází. Jako třeba ulice Ke Hřbitovu, která vás logicky dovede ke hřbitovu. Počkat! Už ne… Nebo ulice Do Parku, která vás…ne, do parku ne. Ten tam ani nikdy nebyl. Ulici Stoupačka ale věřit můžete.Významné osobnosti měst jsou často vzpomínány právě v názvech ulic. Obchodnické rodiny Petschků a Weinmannů po sobě zanechaly několik výrazných palácových vil v dnešní ulici Winstona Churchilla (ten z Ústí není). „Ulice je veřejné prostranství v zastavěné části obce, kterou obvykle tvoří obytné domy a další stavby uspořádané kolem místní komunikace tvořené vozovkou lemovanou chodníky,“ říká wikipedie. Ulice Petschkova je kus asfaltu a kus podchodu, bez jediného domu. Ulice Weinmannova nemá ani asfalt, je jen jménem ledabyle hozeným do map.Nejvíce ulic v Ústí začíná písmenem P. Žádná nezačíná písmenem Q.

vyšlo v září 2022 v časopise Hraničář

• Chevron First

Nejslepější ulice ve městě

Poválečný stavební vývoj centra Ústí nad Labem nám přinesl spoustu prazvláštních zákoutí. Některá se postupně daří dát dohromady, některá dostávají falešné pozlátko, aby jejich nesmyslnost tolik nebila do očí. A některá se poměrně úspěšně tváří, že tu nejsou, a tak jsou stejně úspěšně přehlížena. Slepých míst máme několik. Na svém začátku vás vtáhnou, ale nikam vás nedovedou, ničím nekončí. To samozřejmě není nic neobvyklého, vznikala vždy a jsou téměř všude. Určitě některá taky znáte. Dokážete si ale představit místo, které nemá ani konec, ale ani začátek? Jak by takové místo mohlo vypadat? Jak mohlo vzniknout? A jak je vlastně používáno?Že vás žádné takové místo nenapadá? Ještě chvilku vás nechám pátrat v paměti.Je to vlastně další vrstva města, druhé patro. Tato idea se plánech objevila v sedmdesátých letech minulého století. Vycházela z představy oddělení jednotlivých funkcí města. Stejně jako se nová výstavba zónovala na bydlení, výrobu či služby, se ve zhuštěném centru měly funkce vrstvit. Veřejné funkce na povrch, zásobování pod něj. Náměstí a velká část ulic měla sloužit pouze pěším, dopravní obsluha měla být řešena sítí zásobovacích tunelů a ostatní doprava řadou více či méně čistě dopravních tepen. Z toho se zrealizoval pouze zlomek. Tyto fragmenty pak pochopitelně nefungují naplno, jak by měly, a vzbuzují tak hlavně otázku – proč?Už tušíte, kam na této výpravě míříme? Jedna z hlavních ústeckých tříd tu ve své části existuje ve dvou řadách a ve dvou patrech zároveň. První z nich znáte všichni velmi dobře, přesto bych tipoval, že pobyt v ní příliš nevyhledáváte. Není moc důvod, není zrovna příjemná a útulná. Tu druhou možná spíše jen tušíte. Přitom ta je daleko příjemnější, tichá, klidná. Ale není tu zhola nic. A to právě proto, že nemá ani začátek, ani konec. Masarykova ulice v prostoru Hraničáře.Ačkoliv dnes působí jako hradební val, který je třeba přelézt schodišti či rampami, měla být „paralelní Masaryčka“ širokou pěší spojnicí Pražačky (kruhový objezd u Vladimíru) a Lidického náměstí. Dále byste mohli pokračovat přes magistrátní atrium na dvouúrovňové Mírové náměstí a dále až do budovy nádraží, aniž byste potkali auto.Celé plánování té doby bylo živeno idealistickou představou radikální přestavby celého centra, která pochopitelně pro svůj objem pokulhávala v čase. Kdyby se však vše postavilo podle plánů, fungovalo by to? Nebo bychom se všichni městu plnému schodů a ramp vyhýbali a volili cesty jiné?

vyšlo v červenci 2019 v časopise Hraničář

• Chevron First

Klíše není prvorepublikovým satelitem

Vždy, když se ve veřejné diskuzi objeví plán zástavby dosud volné louky či pole na okraji města kobercem rodinných domů, přichází dříve či později srovnání se zástavbou Klíše. Velmi zdařilá a jediná ucelená vilová čtvrť v Ústí tu slouží jako argument toho, že taková výstavba je naprosto běžná a v pořádku. Jsou tu jisté prvotní znaky, které mohou mezi Klíšem a současným způsobem zastavování volné krajiny vzbuzovat podobnost. Je to ovšem pouze povrchní a zavádějící vizuální rovnítko kategorie baráky = baráky.Bezduchá a prvoplánová zástavba na samé hranici zastavitelného území města je srovnatelná s fast-foodem – zažene momentální hlad (rozuměj potřebu postavit vlastní dům), ale postrádá jakékoliv další kvality a hodnoty. Je to pouze kalorická bomba. Nijak stávající město nerozvíjí, naopak na něm a krajině funguje spíše parazitně.Základním problémem je motivace. Pragmaticky louku rozparcelovat a prodat, nebo rozšiřovat město? Stavět pro vybranou skupinu, nebo pro široké spektrum obyvatel města? Klíše je v obou otázkách tou druhou odpovědí. Ambicí byla nová městská čtvrť, která plynule roste z dřívějšího, má hierarchizovanou strukturu zástavby a veřejných prostranství, spojuje různé kategorie bydlení od menších i větších bytů, rodinných domů a vil. Díky tomu vytváří živou a funkční součást celého města, s kvalitní připravenou bytovou zástavbou a dobře definovaným prostorem pro individuální výstavbu. Role města musí být v každém případě prioritou a model pouhého zhodnocení majetku dnešního realitního trhu tak nemůže být nikdy legitimním.

vyšlo v roce 2022 v průvodci Do Klíše

• Chevron First

Ústecké dvorky

Ústí nad Labem nepatří k městům, která by nás uhranula svou tradiční městskou strukturou. Nedává na odiv velká či menší náměstí, romantická zákoutí ani majestátní bulváry. Spíše se tváří někde na pomezí mezi „počkejte, zatím to dáváme dohromady,“ a „pardon, už to tu balíme.“ Umí v tom být až nádherně matoucí, neb jeho skutečný stav je pro kolemjedoucí pozorovatele těžko poznatelný. A co si budeme nalhávat, město je hůře pochopitelné i pro své obyvatele. Ani fotografie není často nápomocná. Ten zvláštní stav je pro většinu tak složitý a neuchopitelný, že veškeré snahy nahlédnout pod povrch již vzdali. Chudáci ale netuší, jaká je to pro ně škoda.A teď si představte, že za tím vším neviděným se nachází svět ještě skrytější. Kus městské krajiny obehnaný hradbou domů, běžně určený pouze očím jejich obyvatel. Vnitrobloky najdeme někdy divoce zastavěné, když jsou v parteru obchody či hospody. To jsou pak plné drobných staveb a dílen a klikatých dvorků, spojených průchodem s ulicí. Řada z nich ale patří blokům městských, čistě obytných domů. Takové bývají nedotčené, zarostlé a nežité. Jsou jen pozorované z balkonků s hrnkem kávy a cigaretou v ruce. V kopcovitém ústeckém terénu bývají vertikálně hodně členité, často pod terénem ulice, ze které do vnitrobloku vstupujete. Odkrývají tak vrstvu původní krajiny před tím, než ji město pohltilo.Pohled na zadní fasády domů je pohledem na krásky bez líčení, takovou uzavřenou party v pyžamech. Ústí je ale městem nepřejícným, a tak je jim ono soukromí často odepřeno. Některé zůstaly nedostavěné, otevřené svému okolí vícero průchody. Některé byly v průběhu let ubourané, přišly i o celou jednu stranu domů, a jsou tak rozevřeny široké dopravní tepně. I přesto nejsou dány na odiv kolemjdoucím, kteří se svým zrakem, a raději i celou svou přítomností, tomu místu vyhýbají.A to je ta zvláštní vlastnost Ústí. To skryté i to obnažené jsou v tomto městě neviditelnými. Tedy do okamžiku, kdy vystoupíte z vlastního stínu a začnete tuto temnotu rozkrývat. Prohlédnete příběhy jinak všedních míst, a hlavně pomalu začnete přicházet na to, jak vás může i město, jakým je Ústí nad Labem, uhranout.A pak začnete přicházet i na to, jak se mu více věnovat.

vyšlo v létě 2017 jako text k výstavě

• Chevron First

Když sníš o záři světel

Nikdy jsem nestála o přílišnou pozornost. Byla jsem poměrně stranou ruchu města, spolu s blízkými sousedícími ulicemi jsem ale dávala dohromady zajímavou městskou čtvrť. Z jedné strany ukončená rušnou obchodní ulicí, z druhé pak poklidným náměstím, s nímž jsem sdílela budovu lázní. Byla to příjemná spolupráce na něčem větším, bez nutnosti být v centru dění. To mi vyhovovalo. Jenže pak přišli oni, zprvu měli v rukách pravítka, rychle je však vyměnili za výbušniny. Strhali ze mne, co se dalo, a nadopovali mě asfaltovými steroidy o několika pruzích. Slibovali slávu a důležitost, co nevidět se po nich ale slehla zem. Nechali mě polonahou, ani mrtvou, ani živou. Všichni pak odvraceli zrak tak dlouho, až na mě dočista zapomněli. Jak se to stalo, už ani nemohu říct.Chci změnu. Chci zhubnout, aspoň o dva pruhy. Chci dospět, být významná, být milovaná, být chtěná. Chci všechno, auta, kola, lidi. Hlavně lidi, spoustu lidí. Chci mít vlastní autobusovou zastávku! „Příští zastávka, Panská,“ jak krásně to zní… A chci domy, krásné domy. Chci v nich obchody. Chci, aby se sem lidi těšili, aby tu bydleli, aby tu žili. Chci zpátky život!Mívám o tom dokonce sny. Když se setmí a auta utichnou, když nikde není ani živáčka, představuji si světla. Světla v oknech, kde problikávají obrazovky s filmy v domovech lidí, kteří si tak krátí čas, než půjdou spát. Světla hospod a barů, kde se lidé baví se svými přáteli i sousedy, seznamují se a tančí nebo si v hlavě připravují bolavé ráno. Světla vývěsních štítů obchodů lákajících věrné i nové zákazníky. Světla lamp, které tu nestojí jen z povinnosti, ale proto, aby dovedly domů poslední noční duše či přivedly první ranní ptáčata, co nemohou dospat rozbřesku. U nohou mi leží blyštivé a stále živé nádraží, vstupní brána do města, kterého já jsem výkladní skříní. Jsem tím prvním, co uvidí ti, kdo sem zavítají poprvé. Jsem tím prvním, kdo na uvítanou obejme ty, kteří se vrací ze svých cest. Korunou mi je malé náměstí, jenž má kromě jména zpátky i svůj prostor. Jeho stromy dávají stín stolkům před kavárnami, ke kterým se hrnou odpočatí plavci vylézající z lázní.Vím, že toho chci hodně, ale chamtivá nejsem! Nechci to přeci jen pro sebe. Zdá se mi takhle i o ostatních ulicích, těch mně blízkých i těch vzdálenějších. Budeme propojené, budeme zas jeden celek, budeme zas skvělá čtvrť. A kdo ví, třeba si nás všimnou i jinde a řeknou si: „Ty jo, takhle to chceme taky!“ O slávu je třeba se dělit.No…jenže k ránu se zas rozsvítí jen semafory, jediná tři světla, která u mě žijí. Červené, oranžové a zelené, přesto šedivější než ty nejhustší ústecké mlhy. Přes čelní skla projíždějících aut vidím ty smutné obličeje, žádný z nich ale jako by neviděl mě. A když nevidí mě, jak mohou vidět všechnu tu záři a světla, které ve snech vídám já? To už snad všichni zapomněli snít?Já ale ta světla chci. A nemyslím si, že by mohlo být těžké, je všechna mít. Já to přece unesu, já to zvládnu!Ústecké Panské ulici se před téměř čtyřiceti lety stalo to, co žádné ulici nepřeji. Přišla o domy, které jí lemovaly a utvářely. A byť jí bylo dopřáno a na šířce jednou tolik nabrala, z krásné městské ulice se stala prachobyčejnou silnicí. Špitálské náměstí, dříve komorní plácek s dominantou městských lázní, potkal obdobný osud – je z něj beztvarý shluk křižovatek, parkovišť a zbytkové zeleně. Obě místa jsou postižena asanací ve jménu dopravy. Místa bez zamýšlené budoucnosti. Panská silnice tvoří neobyvatelnou a neprostupnou hranici oddělující centrum města a prostor chemičky. Ten zásah znehodnotil vnímání a užívání obytných domů, které zůstaly za onou hranicí, a z rozšířeného centra města rázem udělal periferii. Vznikla situace, kdy ulicí za budovou městského divadla začíná konec města.Přesto pořád věřím v její budoucnost. Vraťme Panské ulici její okolí, vraťme Panskou ulici městu.

vyšlo v březnu 2021 v časopise Hraničář

• Chevron First

Od veřejných záchodků k výtvarnému artefaktu

Dveře, do kterých nikdo nevstupuje, poznáte už z dálky. Každý, roky opuštěný prostor se snadno stává větším či menším vředem na tváři vaší ulice. A je jedno, zda se jedná o prázdný obchod, boudu trafiky, nebo staré veřejné záchodky. Dostanou-li se ale do těch správných rukou, může se i z nepoužitelného stát perla svého okolí.Střekov je část města Ústí nad Labem ležící na druhém (tedy pravém) břehu. V jeho prvorepublikovém středu, když ještě býval samostatným městem, se nachází Park Tomáše Garrigue Masaryka a v něm honosná budova bývalé radnice, dnes pošty. Kousek od ní, nepatrně přikrčený u křoví, stojí malý opuštěný domek veřejných záchodků. I když neznáte přímo ten konkrétní, kterému je věnován tento text, určitě znáte nějaký velmi podobný. Jsou totiž všude, od měst menších až po ty největší. Ve většině případů je pojí stejná historie a velmi podobný osud. Postaven v roce 1981, zkraje 90. let lehce rekonstruován a krátce na to definitivně uzavřen. Městské a obecní úřady, pod které běžně záchodky napříč republikou spadaly, byly nuceny svým napjatým rozpočtem jejich provoz většinou plně ukončit. Zkrátka nebyly finance na plat obsluhy, či rozsáhlejší rekonstrukci se zavedením platebních turniketů.Ústecká čtvrť Střekov se postupem času rozhodla tento svůj objekt prodat. Ze tří zájemců byli vybráni manželé Magasanikovi, oba architekti narození v Ústí nad Labem. Záchodky se nachází poblíž Činoherního studia, v ulici s obchody, cukrárnou a hospodami, na spojnici centra města s fabrikou Setuza. Živé okolí vnuklo novým majitelům myšlenku postupné přeměny v místo pro prezentaci a diskuzi současného umění. Namísto jasně nalajnované rychlé přestavby se však pustili na cestu dlouhého experimentu postupné přeměny. Ne vždy je totiž nutné spatra definovat jasný cíl. Stanovením výchozího kroku můžeme dát do pohybu koloběh následných akcí, které mohou náš cíl výrazně překonat.Bez velkého bourání a stavebních zásahů vznikla nejdůležitější úprava, nová tvář záchodků – Deska. Předsazená konstrukce o rozměrech 8 x 5 metrů jemně objala stávající fasádu s výrazným horizontálním „kšiltem“ nad vstupem. Architektka Kristina Magasaniková svému plastickému objektu, oddělujícímu staré záchodky od přilehlého chodníku, dala lehký růžový nátěr, jako optimistický nový začátek. Jasná forma, která vznikla, ve své podobě předurčila celkové pojetí Desky. Kristina totiž nepřišla s jednoduchou výstavní „billboardovou“ plochou ve veřejném prostoru, ale vytvořila svébytný umělecký objekt a městotvorný prvek. Deska „v očekávání“ stanovila rámec dalším přizvaným umělkyním, které pro první rok vybrala kurátorka Vendula Fremlová.Autoři Desky chtějí především s jejím / svým okolím komunikovat. Vřelý přístup obvodní radnice i řady místních firem, které svým dílem přispěly k prvotní realizaci, se stal pro tuto aktivitu povzbuzením. Deska je živým místem, které vždy nečekaně mění svou tvář. Jednotliví přizvaní umělci na ní zachovávají svou stopu, svou vrstvu na její ploše. Ta se tak stává komunikátorem aktuálních témat a podnětů z okolí.S první navazující vrstvou přišla umělkyně Štěpánka Bláhovcová, která v Ústí dříve studovala a prací na Desce navázala na svůj komiks „Maminko, proč to v Ústí tak smrdí?“. Přes bouli na její tváři dala „zázračnou“ náplast s nápisem AU!sick, odkazujícím k původnímu německému jménu města, Aussig. Kolemjdoucích se ptala, co by ta náplast pro Ústí mohla znamenat a jejich odpovědi pak byli přehrávány na zabudovaném displeji v ploše Desky. Výtvarnice Vendulka Chalánková svou vrstvou využila stávající náplasti a věnovala se tehdy začínající krizi okolo Činoherního studia. Michaela Spružinová pak svou vrstvou pátrala po otázkách minulosti lokality veřejných záchodků, zejména po obyvatelce domu, který před válkou v oněch místech stával, sudetské Němce Anně Siegl. Další cestou v komunikaci s okolím bylo svěření další vrstvy do rukou tří ústeckých středoškolaček, které se svým projektem „Galerie SMĚJ SE!“ snaží zahnat chmury v duších Ústečanů.Smyslem i záměrem Deska překračuje jiné obdobné venkovní galerie. Tím, že není jen výstavní plochou, ale je sama sobě vystaveným objektem, je její podoba vždy pouze dočasná. Každá nová vrstva nemusí zůstávat pouze v oné výchozí ploše, může se také rozrůstat dále do prostoru. Čistě teoreticky, její výška je neomezená, neboť v místě neplatí žádná výšková regulace. Může se stát „sochou“, může se stát i lidem přístupnou věží. Stejně tak se může rozrůstat do svých útrob, které zatím zůstávají nedotčeny. Může se otevřít ulici, může se otevřít parku. Tak, jak se již nyní stala nedílnou živou součástí svého okolí, může se celé okolí stát součástí Desky. Jak to ale v průběhu jejího života bude, je naprosto nepředvídatelné. Každý z přizvaných umělců se svou vrstvou vykročí do nových vod, ať již více, nebo méně. Svým krokem ale každopádně v něčem předurčí krok svého následovníka.Takovýto proces je v podstatě názornou, trochu zrychlenou mikroukázkou všeobecných proměn veřejného prostoru. (Nejen) veřejný prostor ze své podstaty nikdy nemůže být záležitostí dokonanou. Byť to tak v dnešní době důsledného plánování může působit, obzvlášť když řada dotačních programů na rekultivace městských a venkovských prostorů určuje nedotknutelnost a neměnnost dokončených projektů. Deska však ukazuje živelný organismus, který stále přibírá nové a nové podněty, se kterými mohou přijít další a třeba i nečekané funkce. Motorem toho celého nejsou pouze majitelé a organizátoři ze spolku Obraz doby, ani přizvaní umělci, ale také kolemjdoucí, místní obyvatelé a další „uživatelé“ Desky a jejího okolí, čímž se Deska stává zázemím pro další sociálně zaměřené projekty.Ze zkušeností s Deskou i dalšími galerijně-výtvarnými intervencemi do veřejného prostoru v různých částech Ústí nad Labem (jako například audioinstalace / audiogalerie v podchodu či tzv. Window-gallery uprostřed menšího parku) se dá konstatovat několik závěrů. Podobné zásahy kladně ovlivňují vztah lidí k danému místu, setrvávají v něm i výrazně delší dobu. Svým dílem podporují aktivizaci místní komunity, ve smyslu zájmu o dění kolem nich. A také především, což byla obzvláště v Ústí častá otázka, prakticky bez problému se vyhýbají útokům vandalů.

vyšlo na jaře 2015 v časopise Smart Cities

• Chevron First